Ve druhé polovině října k nám na dva týdny zavítala přednášející z Utah State University, paní Dennise Gackstetter, M.A., M.F.A. Přijala pozvání Dr. Pechové z katedry primárního vzdělávání. Během svého pobytu měla pro naše studenty dvě přednášky a pět seminářů. Před odjezdem jsme jí položili několik otázek.
Na vaší první přednášce pro naše studenty jste se věnovala termínu „mindset“, česky způsob uvažování nebo nastavení mysli. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?
Je to pojem, který vznikl na základě výzkumů, které potvrdily, že způsob, jakým vidíme naši schopnost se učit, naše víra ve vlastní schopnosti, přímo naše učení ovlivňuje. Existuje tzv. zabrzděné myšlení (fixed minset) a růstové myšlení (growth mindset). Kdo má růstové myšlení, je lepším žákem, nebojí se zkoušet stále nové věci. Ví, že jeho snaha přinese výsledky. Bude se znovu a znovu snažit, a i když se mu něco nepovede, bude hledat nové cesty, jak se něčemu naučit.
Osoba se zabrzděným myšlením má spíše takovýto přístup: o něco jsem se snažil, ale nefungovalo to, takže to nebudu dělat, nejsem na to dost dobrý. Vzdá to.
Studenti, kteří mají růstové myšlení, se stávají lidmi, kteří se rádi učí celý život.
Proč je to důležité právě pro studenty učitelství?
Růstové myšlení je možné kultivovat. Učitel může dítěti pomoci si ho vytvořit. Jde o neuroplasticitu mozku. Dříve jsme si mysleli, že mozek se v jisté chvíli přestává vyvíjet, ale dnes víme, že můžeme změnit způsob myšlení a mozek se bude adaptovat, a to i v dospělosti. Je důležité, abychom dětem vštěpovali, že mohou být „pány“ svého učení. Aby měly přístup typu: zvládnu to, zkusím to, nevadí, když mi to hned nepůjde. Čím dříve s tím začneme, tím lépe. Je to vzorec chování, který si osvojujeme. Funguje jako svaly – čím více cvičíte, tím jsou silnější.
Jste univerzitní pedagožkou, ale také umělkyní. Jak vám osobně umění pomáhá v práci se studenty a co pro vás znamená?
Být umělcem pro mě neznamená pouze vytvářet díla. Je to způsob existence ve světě, způsob, jak být přítomná, soustředěná. Dává to mému životu úžasný smysl. Dívám se kolem sebe a všechno mě zajímá. Jsem zvědavá, otevřená vůči druhým. Miluji vytváření uměleckých děl. Někteří lidé mají přirozenou inklinaci něco tvořit, ale i ti ostatní se mohou učit myslet a vnímat jako umělec. Pro pedagoga-umělce je důležité mít neustále „ruce v hlíně“. V profesi pedagoga je mnoho tlaků, kdežto v ateliéru se cítí skutečně svobodný.
Jistě jste viděla i naše ateliéry…
Právě dnes ráno mě dr. Pechová v ateliéru učila techniku malby, kterou jsem neznala, a bylo to úžasné. Cítila jsem se jako úplný začátečník, a to je, myslím, opravdu dobrá věc. Pomáhá mi to chápat, jak se cítí např. mí studenti – budoucí učitelé, když jsou na začátku. V rámci tréningu reflektované činnosti jim často říkám: vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste s něčím úplně novým začínali, jak jste se cítili. To člověku pomáhá zůstat v kontaktu sám se sebou.
Jste také učitelkou jógy. V čem vás to inspiruje?
Jóga je pro mě způsobem, jak skutečně žít ve svém těle, využívat všechny smysly. Kultivuje tedy to, co potřebuje i umělec – vnímat všechno kolem sebe, být skutečně přítomný v dané chvíli na daném místě. Konkrétně v józe, když už se naučíte jednotlivé pozice, kultivujete právě vnímání svého těla, jste si daleko více vědomi své přítomnosti v prostoru, vnímáte svůj dech. Tato cvičení velmi zklidňují mysl.
Pro většinu lidí není důležité, nakolik perfektně umí zaujmout nějakou polohu jógy, stejně jako ve výtvarné výchově není důležitý výrobek, jaký dítě vytvoří, ale onen proces tvorby, radost z tvorby. To mají jóga i umění společné. Je hezké vytvořit nějaké krásné dílo, ale není to to hlavní, proč se věnuji umění. Hlavní je, jak se díky tvoření cítím, jak mě spojuje s ostatními lidmi.
V přednášce jste zmiňovala nešvar, se kterým se setkáváme ve výtvarné výchově, kdy celá třída namaluje např. stejného sněhuláka, dokonce se šálou vlající u všech na stejnou stranu. To všichni známe. Proč to není žádoucí?
Když učíte, musíte si být dobře vědomi, co vlastně učíte. Takový způsob výuky není kreativní. Neučíte děti malovat, ale následovat instrukce. Mezi dětmi jsou velké rozdíly ve schopnostech, a tak děti velmi snadno vidí, čí sněhulák je lepší. Občas to samozřejmě ve škole děláme, když tvoříme nějaké dekorace, dárečky apod., ale je velmi důležité, aby to byla jen malá část výuky. Je třeba se více věnovat projektům s otevřeným koncem, kde se děti mohou samy rozhodovat, co vytvoří, vyprávět svůj vlastní příběh apod. Pak jsou všechny výsledky zcela rozdílné a děti se učí vážit si jiných pohledů a myšlenek. Navíc je to učí sebedůvěře a umění se rozhodovat, což je velmi důležité pro jejich rozvoj.
