Rozhovor s absolventem Ondřejem Hamplem
Mgr. Ondřej Hampl je velmi inspirativním ředitelem prvostupňové Základní školy Donín a také naším absolventem, kterého Alex Röhrich vyzpovídal v našem PedCastu.
Přečtěte si část jejich rozhovoru:
Jak ředitel školy kromě veškeré administrativy navíc vlastního učení a zvládá ještě i to, že by se měl starat o svoje vyučující?
Teď už to zvládám líp. Původně jsem neměl zástupce, ale teď je to asi dva roky, co mám paní zástupkyni. Mně se hrozně ulevilo, protože už na to nejsem sám, a je to neuvěřitelná pomoc.
Mluví se o tom, že by se školy do určité velikosti měly sloučit s jinými školami. Základní škola Donín, kde pracujete, patří spíš k malým školám, je to prvostupňová škola. Jak se na to díváte vy? Mají takové malé školy smysl?
Já chápu, že peněz není nazbyt, ale mrzí mě, že se uvažuje právě o sloučení škol. To, co se na jedné ze slučovaných škol podaří, ty skvělé věci, které tam dělají, po sloučení prostě zaniknou. To by mi přišlo škoda.
Co patří k výhodám malých škol?
Rozhodně rodinné prostředí – všichni se známe, pedagogický kolektiv je dost semknutý. Je to prostě rodina. A také to, že i s náročnějšími dětmi tu můžete pracovat lépe. Ve třídě máme kolem dvaceti žáků, někdy trošku míň, a když přijde dítě, které má nějaký problém, můžeme se mu věnovat mnohem intenzivněji než ve třídě, kde je dětí třicet.
Jak vnímáte diskuze o tom, co mají, nebo nemají děti na prvním stupni umět, co by se měly učit?
Já to beru tak, že základní škola má děti připravit co nejlépe na život, poskytnout jim základy – číst a počítat, to je jasné. Ale taky jde o kvalitu, dneska se třeba mluví o kritickém myšlení a o čtení s porozuměním. To jsou věci, na které se u nás ve škole soustředíme.
Ve své škole taky mimo jiné využíváte supervize, k čemu přesně?
Začali jsme s tím už před lety, abychom měli možnost vyříkat si s psychologem třeba vztahy v kolektivu, pokud někoho trápí. Nebo když máme nějaký nevyřešený problém s žákem a potřebujeme pohled zvenčí. Je to taková bezpečná skupina vedená psychologem, kde si můžou kolegové vzájemně pomoct.
Považuju to za prostředek, kterým se můžeme chránit před vyhořením. Učitelé mají nějaké zastání. My navíc nemáme sborovnu, učitelé tráví celý svůj den ve třídě s dětmi a nemají moc možnost potkat se s nikým dalším. Na supervizi je prostor si všechno vyříkat.
Učitel na prvním stupni je takový superman, který umí zpívat, hrát na hudební nástroj, je tělesně zdatný a zároveň je to badatel na poli vlastivědy a přírodovědy. Jak se tohle všechno dá zvládnout?
Připodobnil bych to k desetiboji – ono to prostě nejde zvládnout tak, abyste byl ve všem vynikající. To není v lidských silách. Ale každý z nás na prvním stupni umíme dobře základ a pak už se každý profiluje hlouběji a lépe v tom oboru, který je mu bližší. Já třeba víc učím angličtinu a informatiku, tam mě to táhne.
Je na prvním stupni možná nějaká tandemová výuka nebo spolupráce?
V naší škole tandemovou výuku děláme, už nějaký rok to zkoušíme, objevujeme. Ono to není úplně jednoduché, protože jste ve třídě dva, musíte se na sebe naladit. Když do třídy vstupujete s někým dalším, tak je to trošku jako herectví. Musíte číst nejen třídu a děti, ale i kolegu, musíte na něj navazovat, reagovat. Je to ale zajímavá disciplína.
Tento rozhovor je součástí PedCastového speciálu, který vznikl jako součást projektu Pedagogický dialog – setkávání s učitelskou praxí, který podpořilo MŠMT v rámci výzvy Na učitelích záleží.