Rozhovor s absolventkami Kristýnou Holubovou a Anastázií Vondrovou

Mgr. Kristýna Holubová, třídní učitelka na střední průmyslové škole, a Mgr. Anastázie Vondrová, třídní učitelka na základní škole, jsou našimi poměrně čerstvými absolventkami, obě s aprobací čeština–angličtina. Alex Röhrich si je pozval do našeho PedCastu, v němž si s nimi povídal mimo jiné o tom, jak je studium na FP TUL připravilo na jejich učitelské povolání.

Přečtěte si část jejich rozhovoru:

Obě jste se hned napoprvé staly třídními učitelkami – Stázka na základní škole, Krista na střední průmyslové škole. Jaké to je?

Kristýna: Třídnictví mě těší, protože ta třída je pro mě něco jako rozšířená rodina. Chtěla bych jim být dobrou průvodkyní, a hlavně někým, kdo je nějakým způsobem drží pohromadě. Chci jim pomoct, aby si střední školu co nejvíc užili a zároveň si odnesli co nejvíc. Samozřejmě se s tím pojí i spousta výzev, spousta těžkých úkolů, ale myslím si, že se to všechno dá zvládnout.

Anastázie: Já si myslím, že třídní učitel si je s žáky podstatně bližší, takže si s nimi tvořím bližší vztah. Druhý stupeň na základce je takové citlivé období, začíná puberta. Doufám, že jim s těmi citlivými tématy budu moct poradit, pomoct. Jsem tam pro ně.

Co z toho, co jste studovaly u nás na pedagogické fakultě, vám v praxi nejvíc pomohlo? Kdy jste cítily oporu v tom, že právě tohle nebo tamto jste se učily?

K: Mně hodně pomohly hodiny didaktiky češtiny, o to jsem se opírala hodně a stále opírám. Ale teoretické poznatky, na které byl při studiu kladen velký důraz, ty jsem doteď ještě neuplatnila a nevím, jestli někdy uplatním. V tom asi oporu hledat ani nemůžu, protože na žáky by to bylo moc.  Ale z hodin didaktiky, nejenom češtiny, se dá čerpat.

A: Já asi nemám co bych dodala. Hodiny didaktiky češtiny s paní Kotenovou mi strašně pomohly a čerpám z nich doteď. Ale jak říkala Týna, všechny didaktiky nám k něčemu byly. Z těch teoretických poznatků jsem ani já na základce ještě moc nevyužila.

K: Je skvělé, že ten rámec vědomostí mám větší než moji studenti, protože tam vždycky můžu sáhnout, když jim potřebuju něco vysvětlit. Někdy byly ty požadavky v poměru s tím, co my reálně předáváme v praxi, ale opravdu veliké. Ale zase jsme se rozvíjeli.

A: Abych úplně nelhala – jednou jsem sáhla i do poznatků z historické mluvnice češtiny, takže něco jsem na té základce využila.

Připadaly jste si při výuce někdy úplně bezradné a říkaly jste si, proč jste se tohle nenaučily ve škole?

K: Možná jsme mohli víc rozebírat práci s kolektivem, ale zároveň je nutné říct, že každá třída je úplně jiná. I když jsme simulovali třídu se spolužáky, nikdy to nebude stejné jako se skutečnou třídou. Něco jsme mohli odpozorovat na praxích, což nám dalo hodně, ale na samotnou práci s kolektivem, nějaké triky, se mohl větší důraz.

A: Přesně tak, každá třída je úplně jiná, takže nějaké triky, tipy jsou dobré, ale vždycky si to musíte zkusit na vlastní kůži.

Jak vycházíte se svými kolegyněmi a kolegy, mnohdy staršími? Hraje v těchto vztazích nějakou roli váš věk a zkušenosti?

A: Náš kolektiv je naprosto úžasný. Všichni mi od začátku pomáhali, mohla jsem se jich na cokoliv zeptat, i když jsem se bála. Připadala jsem si, že nevím vůbec nic, a na začátku jsem se bála ptát. Ale ukázali mi, že není třeba, se vším mi pomůžou, všechno ukážou a jsou stejně nastavení jako já, chtějí se zdokonalovat. Věk tam nehraje žádnou roli, nikdo mě nevyčleňoval proto, že ještě studuju.

K: U nás máme učitele, kteří jsou vystudovanými učiteli, a potom učitele odborných předmětů. Tam je někdy komunikační propast, ale jinak mám taky úžasný kolektiv. Svůj věk vůbec nevnímám jako problém. Mám skvělou kolegyni češtinářku, která má spoustu inovativních postupů a snaží se pořád zdokonalovat, jezdit na semináře, a vím, že za ní kdykoliv můžu přijít pro radu. Kolegyně angličtinářka, se kterou sdílím kabinet, mi zase říkala, že je hrozně ráda, že se od sebe můžeme vzájemně učit – ona ode mě ty nové metody a přístupy a já od ní zase ten ověřený postup. 

Už v průběhu studia na FP TUL jste se obě zapojily do různých projektů, například do Didaktické dílny. Zkusily jste si různé typy výuky, jako je projektová výuka, a tak dále. Myslíte, že tyto moderní metody mají budoucnost, dají v současných školách aplikovat? Nebo je to něco, co si můžete vyzkoušet v akademickém prostředí, ale v běžné výuce ne?

K: V případě tandemové výuky jde o to, jak si sednete s tím druhým kolegou nebo kolegyní – s někým to jede jak po másle, a s někým to hodně drhne. Je potřeba mít s tím druhým dobrý vztah. Už jsme se o tom bavily s mou kolegyní češtinářkou, že bychom zkusily spojit naše dvě třídy a udělaly dramatický projekt. Uvidíme, jak to půjde. A pokud jde o projektovou výuku, myslím si , že by se to mělo prokládat. Každá hodina nemusí být projektově vedená, všechno projektově dělat nejde. Ale moc ráda takovou výuku zařazuju a vím, že si z toho studenti hodně odnesou.

A: Na naší škole je každé pololetí jeden velký projekt, kdy mají žáci projektové dny. Ale i v běžné výuce do svých předmětů já i moji kolegové zařazujeme nějaké mini projekty a žákům se to rozhodně líbí. Někomu to ale nemusí vyhovovat – opět je nutné pracovat s každou třídou individuálně. Projekty ano, ale musí se na tom pracovat a nejde se ze dne na den rozhodnout, že budeme učit jenom projektově.

 Tento rozhovor je součástí PedCastového speciálu, který vznikl jako součást projektu Pedagogický dialog – setkávání s učitelskou praxí, který podpořilo MŠMT v rámci výzvy Na učitelích záleží.